Jagdgeschwader 2 „Richthofen“

MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ

Reklamní letka

Na konci roku 1930 byly zřízeny tři tzv. reklamní letky, jejichž oficiální činností bylo vlekání reklamních transparentů. Jedna z nich byla založena v Berlíně-Staakenu pod názvem Reklamestaffel Mitteldeutschland. Ve skutečnosti se jednalo o formace, které sloužily k tajnému výcviku vojenských pilotů. Během cvičení pozemního vojska prováděly vlečení cvičných cílů, pozorování pro dělostřelecké jednotky, kurýrní službu a další obdobné činnosti. Na počátku roku 1933 mělo dojít ke zřízení stíhací eskadry vybavené italskými stroji Fiat CR 30. Tento cíl se naplnit nepodařilo, a tak bylo nakonec rozhodnuto o zřízení alespoň jedné stíhací skupiny.

Letecká skupina Döberitz

Všechny tři reklamní letky měly poskytnout piloty a vybavení. Nakonec to byla letka ze Staakenu, která se stala základem pro vznik skupiny, která byla umístěna do nedalekého Döberitz. Stalo se tak v dubnu 1934, a to stále v utajeném režimu, pod názvem Fliegergruppe Döberitz, který maskoval skutečnost, že šlo o stíhací skupinu. Velitelem byl jmenován major Robert rytíř von Greim, letecký velitel z první světové války a nositel vyznamenání Pour le Mérite. Skupina sestávala ze tří letek, do jejichž čela byli jmenování kapitáni Johann Raithel, Hans-Hugo Witt a Hans-Jürgen von Cramon-Taubadel. V rámci skupiny mělo dojít k zintenzivnění a zkvalitnění výcviku. Brzy navíc přibyly další dva úkoly - výcvik základního kádru pro vytvoření další stíhací skupiny a rozjetí výcvikového programu zaměřeného na střemhlavé bombardování, aby mohlo v budoucností dojít ke vzniku příslušných jednotek. Skupina byla vybavena stále větším množstvím strojů Arado Ar 65, avšak dělila se o ně s leteckou školou v mnichovském Schleißheimu.

Vznik letecké skupiny Damm

Na jaře 1935 převzal von Greim funkci inspektora stíhacích jednotek a jednotek střemhlavých bombardérů a velitelem skupiny se stal major Kurt von Döring, veterán z první světové války a bývalý velitel letky v Richthofenově Stíhací eskadře č. 1. Velitel 1. letky döberitzské skupiny, kapitán Raithel, byl povýšen do hodnosti majora a převzal velení nově vzniklé (stíhací) Letecké skupiny Damm, která byla dislokována v Jüterbog-Damm. Veliteli letek se zde stala letecká esa z první světové války major Karl-August von Schönebeck a major Theodor Osterkamp. Třetím velitelem byl kapitán von Kormatzki, který dosud sloužil jako von Greimův pobočník. Během léta 1935 obě skupiny přezbrojily na letadla Heinkel He 51. Mezi oběma skupinami vznikla zdravá rivalita, která vedla ke zdárnému zvládnutí nových strojů, urychlovala výcvik a udržovala dobrou morálku pilotů a pozemního personálu. Přesto neměly obě skupiny identické úkoly. Skupina v Döberitz měla testovat zbraně a s nimi související vybavení, a také spolupráci s pozemními jednotkami. Skupina v Damm se soustředila především na zlepšování stíhací a přepadové taktiky. Částečně také testovala záležitosti související s pozdějším vznikem těžkých stíhacích jednotek.

Remilitarizace Porýní

Na počátku roku 1936 došlo ke zvýšení počtu personálu jak v Dammu, tak v Döberitz. 24. února následoval odlet části pilotů z Döberitz do Lippstadtu, města východně od Dortmundu. Zde se tento odřad spojil s piloty, kteří přiletěli přímo ze schleißheimské školy, aby vytvořili Leteckou skupiny Lippstadt. Důvod této novoroční hektické aktivity se ozřejmil 7. března 1936, kdy Hitler vyslal pozemní jednotky do demilitarizovaného Porýní a stíhači měli tento postup krýt ze vzduch. Lippstadtská skupina se již v oblasti nacházela a obě zbývající krátce před započetím operace odletěly ze svých mateřských letišť a zamířily na západ. Zde provedly doplnění paliva a neustále kroužily ve vzduchu, aby tak odradily Francouze od případné intervence, zabránily jim v leteckém průzkumu a demonstrovaly sílu německého letectva. Piloti byli neustále ve vzduchu, odpočinout si mohli jen při doplňování paliva. Ve vzduchu pak často prováděli nízké průlety nad jednotlivými městy, aby jasně demonstrovali vlastní přítomnost. Vše zafungovalo, francouzská letadla do akce nijak nezasáhla.

Expanze stíhacích jednotek

I díky úspěchu v Porýní došlo k další expanzi stíhacích jednotek Luftwaffe. Ještě v březnu odletěla část pilotů z Dammu do Dortmundu, kde položili základ pro novou skupinu. A brzy poté, 1. dubna 1934, odletěla z Döberitz i Dammu jedna letka. Obě posloužily jako základ pro nové skupiny, jedna v Bernburgu, druhá ve Werlu. Během pěti měsíců se tedy dvě původní skupiny rozrostly na šest skupin. To umožnilo zřídit stíhací eskadry. Jejich veliteli se stali velitelé z Döberitz a Dammu. Kurt von Döring, velitel skupiny v Döberitz, se stal velitelem Stíhací eskadry Horst Wessel v Dortmundu a Johann Raithel, velitel skupiny v Dammu, se stal velitelem Stíhací eskadry Richthofen v Döberitz. Velitelem skupiny v Dammu se stal von Schönebeck a velitelem skupiny v Döberitz major Karl Vieck, dosavadní šéfinstruktor ve Schleißheimu. K 1. červnu 1936 došlo ke změně v označování leteckých jednotek. Stíhací eskadra v Döberitz obdržela označení Stíhací eskadra 132. Současně došlo k přejmenování skupin, které v rámci eskadry obdržely římské číslice, zatímco letky číslice arabské.

Další expanze

Major Raithel nebyl velitelem eskadry moc dlouho, již po devíti týdnech byl jmenován inspektorem stíhacích jednotek a ve funkci velitele JG 132 ho nahradil podplukovník Gerd von Massow. Ten se musel v druhé polovině roku potýkat především s problémem, jak zacelit ztráty personálu po jeho částečném vyčlenění pro vznik nových skupin. To se mu podařilo a na jaře 1937 byl eskadra v plné síle. Právě včas, neboť přišla další vlna rozrůstání německého letectva. Co se týče skupin stíhacího letectva, měl se jejich počet zdvojnásobit z 6 na 12 a následně měla být u každé z dvanácti skupin vytvořena další letka. Kádr eskadry JG 132 posloužil ke vzniku I./JG 131 ve východopruském Jesau a II./334 v Mannheimu. Síla eskadry nebyla tedy snížena tolik jako v předchozí vlně, a navíc její bojová hodnota se zvýšila přezbrojením na jednoplošníky Messerschmitt Bf 109. Nejprve se jednalo o předprodukční sérii Bf 109 B-0 a následně o Bf 109 B-1 a poté i B-2. Do konce léta 1937 byla většina eskadry přezbrojena.

Noční stíhači

Eskadra se v roce 1937 podílela na velkém vojenském cvičení, jehož se zúčastnily všechny tři zbraně německé branné moci. Účast byla považována za úspěšnou, nicméně se ukázal jeden nedostatek, na nějž upozorňovala část pozorovatelů: Německo nemělo odpovídající obranu proti britským a francouzským nočním bombardérům. Krátce po skončení manévrů se tedy začalo s nočními cvičeními za součinnosti s jednotkami obsluhujícími berlínské světlomety. Z eskadry se jich zúčastnila II./JG 132, jejíž piloti za tímto účelem usedli do strojů Arado Ar 68. Výsledek nebyl nijak oslnivý, nicméně v nácviku se pokračovalo, ač ne nijak zásadně intenzivně. Někteří příslušníci eskadry dokonce žertovali, že poznají, kdy Hitler předloží další územní požadavky, a vyvolá tak mezinárodní krizi - podle toho, že týden předtím nacvičují noční ochranu Berlína.

Mezinárodní návštěvy u eskadry

Od samého počátku jednotka sloužila jako výstavní skříň německého letectva. Když přijel do Německa nějaký zahraniční činitel a byla v plánu návštěva letecké jednotky, zpravidla byla uspořádána u této jednotky. Jednalo se o návštěvy z Británie, Francie, Spojených států, Itálie, Belgie, Polska, Japonska a mnoha dalších zemí. Efekt těchto návštěv nebyl malý, neboť v řadě případů vyvolal u zahraničních činitelů pocit, že německé letectvo je mnohem silnější, než jaká byla realita, což nebylo třeba u generála Vuillemina, náčelníka štábu francouzského letectva, nevýznamné. Nicméně eskadra se především věnovala udržování vysoké úrovně operační způsobilosti, aby mohla ve vzduchu podpořit záměry Adolfa Hitlera.

Anšlus Rakouska

Ne že by při připojení Rakouska existovala nějaká velká hrozba, které by museli němečtí stíhači čelit, nicméně eskadra se přeci jen malou měrou podílela na průběhu operací. Jedna letka I./JG 132 se přesunula do Mnichova, kde poskytla ozbrojený doprovod Hitlerovu letadlu Ju 52, kterým letěl oslavit svůj rakouský triumf. Letka strávila čtyři dny na letišti ve Vídni-Aspern a 17. března se vrátila do Döberitz.

Pamětní kámen

Na 21. duben 1938 připadlo dvacáté výročí Richthofenovy smrti, a při této příležitosti dorazil do Döberitz sám maršál Göring, který zde odhalil pamětní kámen upomínající na tohoto prvoválečného letce. Kulisami ceremonie byly starý trojplošník Fokker a moderní Messerschmitt. Celý obřad měl symbolicky spojovat minulost se současností.

Československo

Po Rakousku přišlo na řadu Československo, které se mělo stát další Hitlerovou kořistí. Oproti Rakousku se čekal tuhý odpor. V rámci příprav na jeho zdolání došlo k rozhojnění jednotek Luftwaffe. Pro JG 132 to znamenalo, že k 1. červenci došlo ke vzniku III. skupiny, která byla dislokována v Jüterbog-Dammu, a IV. skupiny, která byla umístěna ve Werneuchenu. Toto rozšíření stavů se netýkalo jen JG 132, neboť vzniklo ještě dalších šest stíhacích skupin. Ne vždy šlo ale o úplně nové skupiny, to se týkalo jen čtyř skupin. Zbylé čtyři skupiny byly sestaveny z těch dvanácti samostatných letek, které byly zřízeny v roce 1937 a nyní byly využity pro sestavení části nových skupin. To se týkalo i III./JG 132. Vzhledem k možnostem výrobních linek v Messerschmittových závodech byla jen část nových jednotek vyzbrojena stroji Bf 109, část z nich se musela spokojit se staršími Heinkely a Arady. V případě JG 132 to znamenalo, že III. skupina si musela vystačit s Arady, na kterých jednotlivé letky dosud létaly, a IV. skupina, díky tomu, že byla nově založená na základě instruktorů a žáků pokračovacích stíhacích kurzů ve Werneuchen, byla vybavena stroji Bf 109, na kterých se prováděl v této škole výcvik. Existují informace, že IV./JG 132 byla vyzbrojena i stroji Heinkel 112 B-0, které byly určeny na export do Japonska, ale není zcela jasné, zda k tomu skutečně došlo, nebo šlo pouze o propagandistickou mystifikaci v rámci příprav na válku s Československem.

Noční letka

Dalším prvkem příprav bylo zřízení noční letky v rámci eskadry. Jednalo se o 10. (N) letku. Ta byla vyzbrojena stroji Arado Ar 68 a do jejího čela byl postaven nadporučík Blumensaat, který dříve působil jako střelecký instruktor v Lipecku a byl odhodlaným zastáncem nočních stíhacích jednotek.

Mnichov

Rozsáhlé, ač velmi improvizované přípravy nakonec souboj o československé pohraničí nerozhodly, neboť rozhodující slovo při řešení této krize nakonec měli pouze politici. Hitler získal svoji další kořist bez boje. V noci z 29. na 30. září 1938 došlo k podepsání mnichovského diktátu. Následujícího dne překročily německé pozemní jednotky dosavadní hranice, přičemž jejich postup ve vzduchu krylo 500 letadel.

Reorganizace z listopadu 1938

11. listopadu 1938 došlo k reorganizaci stíhacích jednotek Luftwaffe. Stíhací skupiny se nadále dělily na lehké a těžké, které byly předchůdkyněmi pozdějších těžkých stíhacích (Zerstörer) jednotek. To se odrazilo i v číslování, neboť těžké stíhací eskadry nesly uprostřed trojčíselného názvu číslici 4. Změny se dotkly i JG 132. II. skupina JG 132 byla přeznačena na I./JG 141, přičemž zůstala v Jüterbogu, a III. skupina JG 132 byla přejmenována na II./JG 141 a přestěhovala se z Jüterbogu do Fürstenwalde. Aby toho nebylo málo, byla IV. skupina JG 132 přejmenována na I./JG 331 a přestěhována do Lipska. Stíhací eskadra 132, nyní přejmenovaná na stíhací eskadru 131, neboť se nedávno změnil její nadřízený velitelský stupeň z Leteckého okruhu II na Skupinové velitelství letectva 1, se tak nyní skládala pouze z jedné skupiny. V zimě I./JG 131 přezbrojila na letadla Bf 109 C. Navíc byla opět aktivována noční 10. letka, což pro ostřílené příslušníky eskadry znamenalo jediné - Hitler má zase zálusk na nějakou kořist.

Obsazení zbytku Česko-Slovenska

A Hitler skutečně obsadil další území, když 15. března 1939 německá branná moc napochodovala do Prahy a obsadila zbytek zmrzačeného Československa. Na této operaci se podílela i I./JG 131. 17. března si dokonce její piloti mohli vychutnat let z Karlových Varů do Prahy a následující triumfální přelet nad Hradčany.

Poslední přípravy

Krátce poté se skupina vrátila do Döberitz, kde přezbrojila na stroje Bf 109 E. A opět byla přejmenována. Jednotky nyní obdržely čísla podle příslušnosti k leteckým armádám. Eskadra spadalo pod Leteckou armádu 1, které byla přidělena čísla 1 až 25. Z ne úplně jasného důvodu obdržela číslo 1 eskadra umístěná ve Východním Prusku, ač se také skládala pouze z jedné skupiny a nemohla se chlubit tak bohatou historií jako eskadra Richthofen, jíž připadlo číslo 2. Od 1. května 1939 tedy mluvíme o Stíhací eskadře 2, která měla navíc čestný název Richthofen. V rámci mobilizace na válku s Polskem se štáb 25. srpna přesunul do Fürstenwalde, kde byl po vypuknutí války podřízen Velitelství protivzdušné obrany 1. Noční letka byla dislokována na letišti ve Strausbergu. Toto letiště se nacházelo na východ od Berlína a mělo tedy ideální polohu pro záchyt případných polských náletů na Berlín. Aby byla posílena síla eskadry, která se skládala jen ze štábu, jedné skupiny a jedné samostatné letky, byla jí podřízena též I. skupina Stíhací eskadry 20.

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA - JG 2 V OFENZÍVĚ

Polsko

Stíhací eskadra 2 se zúčastnila na operacích proti Polsku K 1. září 1939, kdy Hitler se Stalinem rozpoutali druhou světovou válku, Massowova Stíhací eskadra 2 sestávala z 52 strojů Bf 109. Tři Bf 109 E spadaly pod štábní sekci (Geschwaderstabskette), 40 Bf 109 E měla ve výzbroji I./JG 2 majora Viecka a 9 Bf 109 D létalo u 10.(N)/JG 2 kapitána Blumensaata. Nicméně eskadra hrála v boji s Polskem pouze malou roli. Hned prvního dne večer se sice zdálo, že se nad Berlín přibližuje formace polských bombardérů a proti nim vzlétla skoro celá eskadra, avšak po chvíli se ukázalo, že to byly vlastní Heinkely, které se vracely z náletů na Varšavu. Když následně vyhlásily Německu válku i Francie a Velká Británie, přesunula se část eskadry na letiště v Brandenburgu, jenž se nacházelo na západ od hlavního města. Všechna tato preventivní opatření se však ukázala být zbytečnými, neboť žádné nepřátelské letadlo nebylo nad Berlín vysláno. Ostatně štáb eskadry se již 2. září 1939 vrátil do Döberitz. Vzhledem k této absenci nepřátelské aktivity bylo rozhodnuto o přesunutí jedné letky na východ. 1. letka tak 9. září odlétla do Prostkenu, avšak ani zde nenarazili její piloti na nepřítele, a tak se zaměřili na hloubkové údery proti komunikační infrastruktuře a 15. září se vrátili do Döberitz. Eskadra ovšem utrpěla i ztráty. V noci z 16. na 17. září se nad Berlínem srazily dva její stroje - Bf 109 z I./JG 2 a Ar 68 z 10.(N)/JG 2. Jako nejpravděpodobnější příčina bylo určeno oslnění pozemními pátracími světlomety. Nehoda navíc ukazuje, že noční letka sice byla oficiálně vyzbrojena messerschmitty, avšak evidentně používala i starší arada. Další ztrátu si eskadra připsala v říjnu, kdy byl nad Berlínem sestřelen stroj Bf 109 D noční letky protiletadlovým dělostřelectvem. Pilot se sice zachránil výskokem na padáku, ale letadlo bylo na odpis. Na konci září byl velitel I./JG 2 Vieck povýšen do hodnosti plukovníka a jmenován do funkce velitele Stíhací eskadry 3. Ve funkci velitele skupiny ho nahradil kapitán Jürgen Roth, který kdysi velel letce ve Španělsku.

Přesun na Západ a změny v podřízenosti a organizaci

Po skončení polského tažení se štáb spolu s I. skupinou přesunul 2. listopadu 1939 do Frankfurtu-Rebstocku, kde zajišťoval ostrahu západní hranice a přešel do podřízenosti Letecké armády 3, respektive II. leteckého sboru. Současně s přestěhováním byla ukončena podřízenost I./JG 20. Podnikaly se přípravy na rozšíření eskadry na tři skupiny, ale to mělo zabrat ještě nějaký čas, a tak štáb převzal odpovědnost za I. skupinu Stíhací eskadry 76 a I. skupinu Stíhací eskadry 77. V případě I./JG 77 byl tento stav ukončen ještě v listopadu. Od 19. prosince 1939 byla eskadra podřízena Stíhacímu velitelství 3. Od 10. dubna 1940 řídil štáb též III./JG 2.

Podivná válka

Eskadra operovala v Sársku jižně od Lucemburska. Ani jedna strana nechtěla narušovat vzdušný prostor neutrálního velkovévodství, takže obě hojně využívaly právě oblast Sárska k průnikům nad území nepřítele. Zpočátku se jednalo především o průzkumné lety. Úkolem JG 2 tak bylo poskytovat ochranu německým průzkumným letadlům a zároveň bránit francouzským strojům v průzkumu. Piloti ale nelétali jen těsné doprovody, ale i volné doprovody, kdy letěli výrazně vpřed před chráněnými stroji a čistili jim cestu. 22. listopadu 1939 vzlétli piloti 3. letky do vzduchu, aby poskytli volný doprovod průzkumným dornierům. Jedním z pilotů byl poručík Helmut Wick, který nad Phalsbourgem narazil na Curtiss Hawk H 75 A ze sestavy GC II/4 a sestřelil jej. Byl to nejen jeho první sestřel, ale rovněž první sestřel celé eskadry. Navíc jeho křídlo Erwin Kley přidal v takřka stejný okamžik další sestřelený Hawk H 75. Na další sestřel si musela eskadra počkat až do března následujícího roku. Ostatně tuhá zima velmi omezila létání.

Rozšiřování eskadry

V Zerbstu byla zřízena II. skupina JG 2, která dosáhla operační způsobilosti v prosinci 1939. Jejím velitelem byl jmenován Wolfgang Schellmann, další veterán ze Španělska. Skupina se ale hned nepřipojila k eskadře, neboť nejprve chránila průmyslové podniky v oblasti svého vzniku a po třech měsících se přesunula k Severnímu moři. Na konci února 1940 dosáhla ve Schwechatu operační způsobilosti také nově vzniklá III. skupina, jejímž velitelem byl jmenován major Erich Mix, veterán z první světové války. Skupina byla zpočátku dislokována v Magdeburku.

Noční skupina

V rámci eskadry rovněž vznikla IV. skupina. Stalo se tak v únoru 1940 sloučením samostatných nočních letek 10.(N)/JG 2, 10.(N)/JG 26 a 11.(N)/LG 2. Skupina nicméně spadala pod eskadru spíše jen administrativně a neoperovala jako její integrální součást. Skupina byla nasazena podél severního pobřeží, ale část operovala i ve vnitrozemí. A právě zde došlo k prvnímu nočnímu sestřelu Luftwaffe. V noci z 20. na 21. dubna 1940 sestřelil Willi Schmale poblíž Crailsheimu britský letoun Fairy Battle 218. perutě. V souvislosti s Hitlerovým náporem na Západě ale zesílilo noční ohrožení a bylo rozhodnuto o zřízení nočních stíhacích eskader. Často se jednalo o přejmenování a přecvičení těžkých stíhacích jednotek. Nebylo ale překvapením, že jediná jednotka mající praktické zkušenosti s nočním stíháním se rovněž stala součástí této nové odnože v rámci letectva. Skupina byla nejprve 2. června 1940 přeznačena na II./NJG 1 a po devíti dnech přejmenována na III./NJG 1.

Poslední týdny před tažením do Francie

Lepšící se počasí umožnilo zintenzivnění letecké činnosti. To umožnilo Franzi Jänischovi z 3. letky dosáhnout třetího vzdušného vítězství, když u hranic sestřelil francouzský Morane-Saulnier MS.406. V dubnu byl plukovník Gerd von Massow jmenován do čela Stíhacího velitelství 3 a novým velitelem eskadry se stal plukovník Harry von Bülow-Bothkamp, který dosáhla za první světové války šesti sestřelů, velel stíhací letce Boelcke a donedávna zastával funkci velitele II. skupiny Stíhací eskadry 77. Piloti JG 2 v dubnu přidali další tři sestřely. Těsně před začátkem ofenzívy byla eskadra přesunuta do letišť blíže frontě - Wengerohru, Bassenheimu a Freschweileru. Jelikož II. skupina operovala mimo podřízenost eskadry na severu u Münsteru pod JG 26, byla JG 2 posílena o I. skupinu JG 76.

Tažení proti Francii - Fall Gelb

Na začátku tažení na Západě tedy štáb řídil I./JG 2, III./JG 2 a I./JG 76. Podřízen byl i nadále Stíhacímu velitelství 3 při II. leteckém sboru. Úkolem štábu bylo zajistit letecké krytí útočného čela Skupiny armád A. Francouzští velitelé byli zpočátku překvapeni a Němci zde nečelili žádnému leteckému protiútoku. Během prvních čtyř dní piloti JG 2 narazili jen na jeden průzkumný Potez 63, který poslal k zemi nadporučík Jobst Hauenschild. Situace se ale změnila 14. května. Francouzští velitelé si totiž uvědomili vážnost situace v místě průlomu. Po celý den do prostoru nalétaly spojenecké bombardéry, bohužel nekoordinovaně a s velkými časovými rozestupy, a pokoušely se zničit pontonové mosty přes Másu u sedanského předmostí. Díky spojeneckým chybám startovali proti jednotlivým vlnám odpočatí piloti ve strojích s doplněným palivem a municí. Spojenečtí stíhači se sice snažili poskytnout bombardérům doprovod, nicméně výsledkem byla jatka známá na německé straně jako Den stíhačů - k zemi šlo 89 spojeneckých letadel. Takřka polovinu z nich sestřelila JG 53, nicméně 16 stroj padlo za oběť pilotům JG 2. Nicméně další sestřely přidala II. skupina operující mimo eskadru. Následující dny byly výrazně klidnější. Štáb eskadry se již 14. května přesunul z Wengerohru do Bastogne a 18. května následovalo stěhování do Signy-le-Petit. Piloti JG 2 přidávali další sestřely a večer 20. května vystoupal součet sestřelů celé eskadry na číslo 100. Situace na zemi se rychle vyvíjela, neboť pozemní jednotky dosáhly u Abbeville kanálu La Manche. Jednotky RAF byly v procesu evakuace do Británie a evakuace pozemních jednotek obklíčených u Dunkerku měla každou chvíli začít. JG 2 vysílala své stroje právě nad Dunkirk. Zde také piloti eskadry poprvé narazili na spitfiry operující ze základen v Anglii. Došlo k tomu 26. května. Stuky útočily na citadelu v Calais a lodě v přístavu. Sedm pilotů 2. letky spolu s Paulem Temmem jim poskytovala stíhací doprovod. Napadla je při tom dvacítka spitfirů, jejichž piloti se snažili zničit stuky. Štěstěna tehdy stála na německé straně, takže výsledkem bylo pět sestřelených britských strojů. Temme se nad Calais vrátil ještě s 1. letkou a sestřelil dalšího spita. Na konci dne I. skupina ohlásila deset spitfirů a jednoho blenheima. III. skupina si vedla hůře, sestřelila toho dne jen dva morany. Následovaly dva klidné dny. Následovaly dva sestřely ohlášené jako Westland Wapiti (sic!).

Tažení proti Francii - Fall Rot

Nizozemsko a Belgie byly nyní plně v německých rukou, Britové se stáhli na mateřské ostrovy a sever Francie byl okupován. Nyní byl čas stočit se na jih. Během 1. a 2. června 1940 se eskadra v rámci příprav na další fázi přesunula do Couvronu u Laonu. Nyní její piloti naráželi na francouzské stroje. K zemi jich poslali celou šedesátku. Nejvíce se tehdy zviditelnil Helmut Wick. Útok začal 3. června operací PAULA, což byly nálety na francouzská letiště a zbrojní továrny v okolí Paříže. Eskadra toho dne sestřelila sedm strojů. 4. června byla II. skupina JG 2 uvolněna z oblasti Letecké armády 2 v Belgii a přeletěla do Monceau-le-Waast, což je obec poblíž Laonu. Eskadra tak zkoncentrovala své tři skupiny, a následujícího dne tak mohla odletět přidělená I. skuina JG 76. 5. a 6. červen patří mezi nejúspěšnější období v historii eskadry. Ta v jejich průběhu sestřelila 41 francouzských letadel, přičemž přišla jen o jednoho pilota. Po 6. červnu se počet francouzských strojů ve vzduchu citelně snížil. Nicméně i tak dokázal Helmut Wick nad Remeší sestřelit 8. června jeden bloch a jeden blenheim. Druhého dne přidal na Soissons další blenheim a 13. června dosáhl posledního sestřelu britského stroje v rámci francouzského tažení, když během bitvy o Provins poslal k zemi další stroj. Toho dne se všechny skupiny sešly na jednom letišť, stalo se tak v Oulchy-le-Château. Eskadra zde strávila tři dny, během nichž 15. června nadporučík Heinz Gerisert sestřelil jeden Hawk 75. To byl poslední ze 185 sestřelů, kterých eskadra dosáhla během tažení proti Francii. Celkový součet za dobu existence Stíhací eskadry 2 se přehoupl přes číslo 200. Následujícího dne se celá eskadra přesunula do Marigny-le-Châtel. V této době byl kvůli špatnému zdraví na Říšské ministerstvo letectví převelen kapitán Roth, dosavadní velitel I./JG 2. Ve funkci ho nahradil Hennig Strümpell, velitel 3. letky a veterán ze Španělska. Jeho místo naopak zaujal Helmut Wick, který si vedl během tažení více než velmi dobře. V časných ranních hodinách 25. června bylo vyhlášeno příměří. Dva dni poté byla eskadra redislokována do Évreux. Jenže sem se měla přemístit I. skupina KG 54, a tak se eskadra zase stěhovala. Tentokrát do Beaumont-le-Roger u Bernay, které v té době nebyl ničím jiným než obilným polem. A toto místo mělo být základnou eskadry po další čtyři roky.

Začíná bitva o Británii

Mezi koncem bitvy o Francii a začátkem bitvy o Británii došlo k přestávce, kterou příslušníci leteckých jednotek využili k dovolené a návštěvě domovů. Nebyla ale nijak dlouhá, neboť již 9. července 1940 piloti doprovázeli střemhlavé bombardéry při náletu na námořní základnu v Portlandu. Toho dne došlo k sestřelům na obou stranách - jak u JG 2, tak u 609. perutě RAF. Ostatně piloti těchto jednotek se měli v následujících týdnech potkávat častěji. 4. srpna se do Francie vrátila III. skupina, která se sem přesunula z Frankfurtu. Na letišti v Beaumontu bylo poněkud těsno a navíc bylo stále docela primitivní, navíc Britové podnikali stále více výpadů do oblasti Le Havru, a tak se skupina usídlila v letišti v Octeville. 11. srpna se všechny tři skupiny eskadry zúčastnily dosud největšího leteckého úderu proti Británii. Cílem byl opět Portland. Piloti JG 2 poskytovali doprovod strojům KG 27 a KG 54. Během této operace zaznamenala eskadra v rámci bitvy o Británii největší příděl vítězství, avšak současně utržila nejtěžší ztráty. Úkolem jejích pilotů bylo potlačit nebezpečí ze strany britských stíhačů po dobu 35 minut, a to za každou cenu. Eskadra vyrazila kolem 11 hodiny. Britští velitelé se ale nenechali zaskočit. Na radarech viděli blížící se formaci a do prostoru nasměrovali nejméně osm perutí RAF. Nad Weymouthským zálivem se rozpoutala intenzivní řež. Když krátce po poledni piloti eskadry odlétali poté, co je nahradili příslušníci jiné eskadry, bylo jich o něco méně. Sedm strojů bylo sestřeleno a navíc se u Cherbourgu zřítil osmý. Pět pilotů bylo zaevidováno mezi mrtvé či nezvěstné. Mezi těmito ztrátami se nacházel i jeden velitel letky a jeden pobočník skupiny. Na druhou stranu si nárokovali dvaadvacet sestřelů. Mezi nimi i stroje Tomahawk či Hawk H-75, což jsou zjevné nesmysly.

Den orla

Eskadra se podílela i na Dni orla, tj. útoku z 13. srpna. Jeho cílem bylo zničení schopnost RAF udržet leteckou nadvládu na Británií. Vázla ale koordinace a komunikace, navíc se přidalo špatné počasí. Řada letů tedy na poslední chvíli odvolána, zatímco další část byla provedena více či méně podle plánu. Mezi stroji, které nad Anglii odletěly, byly i ty patřící I. skupině JG 2. Tucet strojů se rozdělil na tři roje a vyrazil k anglickému jižnímu pobřeží. Paul Temme a Werner Machold si ohlásili po jednom sestřeleném hurricanu, avšak Temem dostal zásah a musel nouzově přistát poblíž základny RAF v Shorehamu. I během následujících čtrnácti dní podnikala eskadra stíhací výpady či doprovody bombardérům. Stálo jí to další dva zajaté velitele letek, několik mrtvých či nezvěstných a mnoho zraněných pilotů. Byly ale i úspěchy. 25. srpna se celkový počet sestřelů eskadry vyšplhal na 250. Mezi ně patřila i Wickova dvacítka, za kterou obdržel 27. srpna rytířský kříž. Byl to teprve druhý příslušník eskadry dekorovaný tímto vyznamenáním. A to tím prvním nebyl nikdo jiný, než velitel eskadry Bülow-Bothkamp, který jej za příkladné velení své jednotce obdržel o pět dní dříve.

Září 1940 ve znamení změn

26. srpna uskutečnila padesátka bombardérů He 111 Letecké armády 3 nálet na Portsmouth. Doprovázeli je piloti JG 2, kteří si připsali pět sestřelů. Poté byly jejich denní nálety pozastaveny na tři týdny ve prospěch nočních náletů na cíle ve střední Anglii. Pro JG 2 tak nebyly v rámci Letecké armády 3 žádné úkoly, a její stroje tedy byly dočasně převedeny pod Leteckou armádu 2. Eskadra zaujala letiště v Mardycku, s výjimkou III. skupiny, která se usadila v Oye-Plage. Během prvních deseti dní zaznamenali piloti eskadry skoro stovku sestřelů. Naopak devět příslušníků JG 2 bylo ztraceno. Tato pozitivní bilance ale niajk nemohla zastřít fakt, že předpokládané zničení britského stíhacího letectva se ne a ne dostavit. Göring tento stav nelibě nesl a našel si obětního beránka - staré velitele stíhacích jednotek, kteří měli být v čele eskader a skupin nahrazeni mladšími, průbojnějšími kolegy. Velitel JG 2, Harry von Bülow-Bothkamp byl sice nedávno vyznamenán rytířským křížem za příkladné velení, avšak i on se musel poroučet. Nicméně byl až jedním z posledních velitelů, kteří byli odvoláni. Navíc poté působil ve štábních funkcích a dotáhl to až na velitele 5. stíhací divize. V čele eskadry ho nahradil dosavadní velitel II. skupiny Wolfgang Schellmann, veterán ze Španělska. V čele skupiny ho nahradil Karl-Heinz Greisert. Změny byly provedeny i u zbývajících skupin. Na začátku září byl Hennig Strümpell převelen do Stíhací školy 4 ve Fürthu a ve funkci velitele ho nahradil Helmut Wick, dosavadní velitel 3. letky. Velitel III. skupiny Erich Mix byl na konci měsíce nahrazen Otto Bertramem. V jeho případě, ačkoliv šlo o jednoho z posledních létajících veteránů první světové války, nemůžeme mluvit o konci, neboť se po čase objevil zpátky ve velitelské funkci, když stanul v čele JG 1. Září 1940 přineslo i důvody k oslavám, neboť tři příslušníci eskadry obdrželi rytířské kříže - Werner Machold a Hans Hahn za dvacet sestřelů a Wolfgang Schellmann za tucet sestřelů ve Španělsku, dalších deset během západního tažení a navíc za příkladné velení.

Londýn

Göring a Hitler si naštěstí neuvědomovali, jak blízko kolapsu se nacházelo britské Velitelství stíhacího letectva, když nařídili ukončit nálety na jeho letiště a zaměřit se na bombardován Londýna. Tím zřejmě prohráli bitvu o Británii a nepřímo celou válku. JG 2 během druhé půlky září dosáhla čtyř sestřelů a zaznamenala rovněž čtyři ztráty. Ještě před koncem měsíce se navíc eskadra vrátila do oblasti působnosti Letecké armády 3. Již 26. září doprovázeli bombardéry při náletu Woolston s jeho továrnami firmy Supermarine. Nad Southamptonem a ostrovem Wight piloti JG 2 dosáhli dvanáctky sestřelů. Do stejné oblasti mezi městy Weymouth a Selsey se piloti vraceli i během následujícího týdne. Během čtyř menších misí zde dosáhli více jak dvacítky sestřelů. 5. října doprovázely dvě skupiny JG 2 bombardéry Ju 88 při jejich náletu na Southampton. Během této akce došlo k velkému střetu mezi doprovodnými stíhači z JG 2 a britskými stíhači. Jen Wickova I. skupina ohlásila jedenáct sestřelených hurricanů. Tehdy se na německé straně věřilo, že toho došlo k likvidaci celé jedné britské perutě a Wickovi telefonicky gratuloval samotný Göring. Avšak britské ztráty byly ve skutečnosti výrazně menší. Nicméně Wick byl v dobré náladě a ještě téhož se nad ostrov Wight vrátil, přičemž sestřelil dva další spitfiry, čímž jeho počet vítěztsví dosáhl na číslo 42. Následujícího dne byl povýšen na majora a obdržel dubové ratolesti. Tehdy byl teprve čtvrtým příslušníkem branné moci, jenž obdržel toto vyznamenání. A to nebyl konec. 20. října Schellmann odletěl, aby převzal velení JG 27 a na jeho místo nastoupil právě Helmut Wick, tehdy nejmladší velitel eskadry v rámci celého letectva. Na jeho místo v čele I. skupiny postoupil Karl-Heinz Krahl. V době mezi 20. a 26. říjnem 1940 se nacházela část JG 2 v Mont de Marsan, odkud poskytovala letecké krytí setkání Hitlera s Frankem v Hendaye. Po návratu se III. skuina přesunula do Bernay a letiště v Octeville obsadila doplňovací letka. Již 27. října vyrazili piloti eskadry nad Kanál a 1. letka sestřelila dva hurricany. Následujícího dne navštívil eskadru Göring. Ve stejný den obdržel rytířský kříž velitel III. skupiny Otto Bertram, který byl současně odeslán domů, neboť oba jeho bratři byli sestřeleni, a jemu tak byly zakázány další bojové lety. Zbytek války strávil ve štábních a školních funkcích. V čele III./JG 2 ho nahradil Hans Hahn, velitel 4. letky. I na přelomu října a listopadu prováděli piloti JG 2 výpady proti anglickému jižnímu pobřeží, ačkoliv bitva o Británii pomalu končila. 13. listopadu obdržel rytířský kříž Karl-Heinz Krahl. Byl to v tomto roce již osmý vyznamenaný pilot JG 2. 16. listopadu dosáhl počet sestřelů celé eskadry na číslo 500. Poté nastala přestávka, která trvala čtrnáct dní. Obě strany byly vyčerpané a navíc panovalo špatné počasí. 28. listopadu vzlétl Wick se svým štábním rojem a nad ostrovem Wight sestřelil svou pětapadesátou oběť, což z něj udělalo nejúspěšnějšího stíhače Luftwaffe. Po návratu do Cherbourgu nechal svůj stroj doplnit palivem a municí a ihned se vrátil do vzduchu, neboť chtěl využít dobrého počasí. Ve stejné oblasti sestřelil další spitfire, což byl jeho úspěch číslo 56. A také poslední, neboť ho krátce na to sestřelil John Dundas z 609. perutě RAF. Toho následně sestřelil Rudolf Pflanz. Po Wickovi, který se katapultoval, bylo vyhlášeno pátrání, ale vše bylo marné, najít se ho nepodařilo.

JG 2 V DEFENZÍVĚ

Stíhači RAF v útoku

Smrt Helmuta Wicka, hrdiny JG 2, jako by symbolizovala obrat v operacích eskadry. Ta se dosud nacházela v útoku. Částečně v Polsku, ale především ve Francii a nad Británií. Nyní došlo ke změně. Jejím předznamenáním byl 20. prosinec, kdy dvojice spitfirů provedla útok na letiště Le Touquet. Bylo to poprvé od evakuace z Dunkerku, kdy stíhači RAF operující z letišť v Británii útočili nad Francií. 9. ledna provedli kolem francouzského pobřeží průlet tři perutě RAF, aby tak ukázaly, že časy se pomalu, ale jistě mění. JG 2 se sice odmítala vzdát převahy nad "svou" částí Kanálu, ale její postavení se začalo zhoršovat. Britské velitelství stíhací letectva se začalo zotavovat ze ztrát z bitvy o Británii, získávalo na síle a představovalo stále větší nebezpečí. Naopak německé síly v oblasti se zmenšovaly. Nicméně se jednalo o postupný proces. Zimu 1940/1941 obě strany využily především k zacelení ztrát a odpočinku. Ostatně i Wickův nástupce v roli velitele eskadry nebyl ihned jmenován. Karl-Heinz Grasert byl pouze pověřen řízením z pozice velitele II. skupiny. Piloti se střídavě zotavovali v Alpách či přeškolovali na stroje Bf-109 F, na něž byla eskadra během jara postupně přeškolována. Teprve v polovině února byl jmenován nový velitel eskadry. Stal se jím Wilhelm Balthasar, letecké eso a dosavadní velitel III./JG 3.

Reorganizace Luftwaffe na Západě

V souvislosti s upřením pozornosti německé branné moci k jihovýchodní a následně východní Evropě došlo k oslabení a reorganizaci leteckých jednotek na Západě. Jedna eskadra za druhou odsud odlétaly, až zde zůstala jen JG 2 spolu s JG 26. Ta dostala na starost pobřeží od Belgie po severní Francii, takže na JG 2 zůstalo střežení pobřeží kanálu La Manche od západního břehu Seiny po Atlantský oceán. Skupiny JG 2 byly na jaře 1941 rozmístěny takto: I. skupina v Cherbourgu-Théville, II. skupina v Brestu a III. skupina v Caen-Roquancourt.

Brest

Přítomnost II./JG 2 v Brestu si vynucovala přítomnost bitevních křižníků Scharnhorst a Gneisenau v místním přístavu, která přitahovala britskou přítomnost. Britové je totiž objevili již 28. března, tedy pouhých šest dní po jejich připlutí. A již dva dni poté uskutečnili první nálet. Během následujích jedenácti měsící jich pak provedli dalších šedesát.

Stíhací souboje

Eskadra se ale věnovala i výpadům. Sestřely zaznamenala nad Doverskými útesy, Normanskými ostrovy či ostrovem Wight. Nad Brightonem sestřelil Helmut Schönemann spitfire, čímž si doplňovací letka JG 2 připsala první vítězství. 17. května zaznamenal Balthasar svůj první sestřel ve funkci velitele JG 2, když poslal k zemi britský spitfire. Werneru MAcholdovi se podařilo docílit sestřelu i nad tradičním lovištěm JG 2, poblíž Portlandu, ale tři jeho kolegové zde naopak toho dne prohráli. Sice přežili, ale byl to jasný signál, že doba úspěšných výpadů nad jižní Anglii bez vlastních ztrát je pryč. Ostatně těchto výpadů bylo stále méně. Eskadra přecházela do defenzívy a naopak RAF zahájilo intenzivní letní ofenzívu. Nejnebezpečnější byly operace typu Circus, během nichž přilétala malá skupinka bombardérů se silným stíhacím doprovodem. JG 2, mající za úkol chránit klíčové objekty, nemohla tyto skupiny, na rozdíl od operací typu Rhubarb či Rodeo složených pouze ze stíhačů, ignorovat a musela na ně útočit, což ale skýtalo nemalé riziko. Britská letecké ofenzíva znamenala pro JG 2 nárůst počtu sestřelů, ale i ztrát. Zvýšený britský nápor si vynutil redislokaci sil JG 2. II. skupina se přesunula do Abbeville-Drucat a v Brestu ji nahradila I. skupina. II. skupina ale v Abbeville dlouho nepobyla, neboť se zakrátko stěhovala do St Pol-Bryas, kde se nacházela i III. skupina a štáb eskadry.

Piloti JG 2 na stíhacích bombardovacíh misích

Většina JG 2 se věnovala stíhací ochraně francouzského pobřeží kanálu La Manche, část pilotů stále podnikala výpady k anglickému pobřeží, a to v roli stíhacích bombardérů. Tato záležitost vznikla ke konci bitvy o Británii. Bombardovací a bitevní eskadry utrpěly značné ztráty, a Göring proto rozhodl, že třetina stíhacích sil má být konevrtována na stíhací bombardovací. Každá eskadra to měla provést po svém. U JG 2 byly vybrány 1., 6. a 7. letka. Jejich stroje obdržely podvěsy na bomby a piloti dostali nové taktické pokyny. Měli se v nízké výšce přiblížit k cíli na anglickém pobřeží, svrhnout na něj své bomby a následně přejít do stíhací režimu. Nejvíce se při tom osvědčil velitel 7./JG 2 Werner Machold. Jeho osud ale ilustruje nebezpečnost těchto misí. 9. června byl v nízké výšce sestřelen palbou protiletadlových děl na palubě torpédoborce Blencathra, byl donucen nouzově přistát u Swanage a padl do zajetí.

Problémy s Friedrichy

Stroje Messerschmitt Bf-109 F měly od počátku technické problémy. Problémy s integritou ocasní části byly vyřešeny přidáním výztuh, ale i nadále docházelo k nevysvětlitelným ztrátám. Osudné se to stalo i leteckému esu JG 26 Gustavu Sprickovi, který přišel v souboji náhle přišel o jedno křídlo. Stejný problém se stal příčinou smrti velitele JG 2 Wilhelma Balthasara, kterému během souboje s dvojicí spitfirů poblíž St Omer odpadlo křídlo a stroj se zřítil k zemi. Balthasar zahynul 3. července, den poté, co obdržel dubové ratolesti.

Úspěchy v boji s britskou ofenzívou

Tyto problémy ještě zhoršovaly situaci těžce zkoušené JG 2. Nicméně její bilance byla stále aktivní. Její úspěchy převyšovaly ztráty, i když ty stále rostly. Bylo to zásluhou především es jako byl velitel III./JG 2 Hans Hahn a jeho velitelů letek Egona Mayera a Siegfrieda Schnella. 8. července OKW oznámilo, že JG 2 dosáhla 644 vzdušných vítězství, čímž vyrovnala počet setřelů prvoválečné Richthofenovy jednotky. Krátce poté Schnell sestřelil devět spitfirů během dvou dní a okamžitě obdržel Dubové ratolesti. Pozadu nezustávali ani piloti štábu Erich Leie, Rudolf Pflanz a Günther Seeger. Situace nad Brestem byla sice klidnější, ale za zmínku stojí úspěch Ulricha Adriana, který v té době sestřelil u La Pallice britský Stirling 15. perutě RAF. Jednalo se o první sestřel čtyřmotorového bombardéru, kterého dosáhl pilot JG 2. Aktivita u La Pallice souvisela s tím, že zde dočasně zakotvil Scharnhorst. Na 24. července byl plánován útok 150 bombardérů na Brest. Vzhledem k poloze jednoho z bitevních křižníků došlo ke změně plánů. Nad Brest se vydalo 79 wellingtonů a 18 hampdenů, zatímco nad Brest vyrazilo 15 halifaxů. Vzhledem k tomu, že stíhací doprovod byl poskytnut jen hampdenům, zaznamenali piloti I. skupiny JG 2 celou řadu sestřelů. Na druhou stranu ale skupina ztratila osm strojů a další dva byly poškozeny, přičemž tratila šest pilotů a další dva byli zraněni. Jedním z nich byl i velitel 3./JG 2 Julius Meimberg, který předtím sestřelil dva bombardéry. Dva sestřely si připsal i velitel skupiny Krahl.

Nový velitel a první sestřel B-17

Novým velitel eskadry se 29. července stal Walther Oesau, který dosáhl 86 sestřelů a byl držitelem mečů k rytířskému kříži. Oesau se mohl spolehnout na piloty svého štábního roje. Leie a Pflanz obdrželi 1. srpna rytířský kříž za dvacet sestřelů (další člen roje Seeger měl na kontě třináct sestřelů). Stejné vyznamenání dostal stejného dne ze stejného důvodu i Egon Mayer, velitel 7. letky. Oesau dosáhl prvního sestřelu ve své nové roli 10. srpna. O dva dny později si připsal další čtyři sestřely. Toho dne si připsal trojici sestřelů i velitel III. skupiny Hans Hahn, který dosáhl 46. sestřelů a obdržel dubové ratolesti. Tyto a další úspěchy znamenaly, že eskadra v srpnu dosáhla 800 sestřelů. Jedním z úspěchů byl i stroj B-17 mířící nad Brest. Letadlo letělo ve výšce 9720 metrů, kde ho napadl Erwin Kley z 1. letky. Jednalo o sestřel v do té doby rekordní výšce. Ve skutečnosti nebyl stroj sestřelen, ale pouze poškozen. Nicméně nouzové přistání na letišti v Devonu se nepodařilo a stroj byl zničen. Eskadra se vezla na vítězné vlně, ale ta měla pomalu končit. Do konce roku se jí podařilo již jen třikrát dosáhnout dvouciferného počtu sestřelů během jednoho dne. Nicméně nejzkušenější piloti, tzv. experti, stabilně přidávali další a další úspěchy, neboť dokázali využít výhod Friedrichů oproti Spitfirům V. 4. září byli rytířským křížem vyznamenání další dva piloti - Kurt Bühligen a Josef Wurmheller. Toho dne si eskadra připsala další typ na seznam sestřelených letadel, když Karl Nowak severně od Cherbourgu vyhrál nad whirlwindem.

Následovaly dva týdny relativního klidu, ale v poslední třetině září se opět rozhořely s nemenší intenzitou. Tentokrát měla eskadra štěstí a ztratila jediného pilota na úkor 41 britských spitfirů. Štěstěna jí byla nakloněna i v říjnu, kdy piloti eskadry sestřelili 33 dalších spitfirů. Devět z nich si připsal štábní roj. Walter Oesau tím posunul počet svých sestřelů na rovnou stovku. 8. listopadu ztratilo RAF 17 spitfirů v oblasti Lille. Deset z nich si připsala JG 2. Navíc to byl poslední útok v rámci trvalé letní ofenzívy RAF. V následujících týdnech sice docházelo k dalších výpadům přes Kanál, ale tlak na eskadru výrazně polevil.

Velitel I. skupiny Karl-Heinz Krahl odletěl 20. listopadu do Středomoří, kde převzal II. skupinu JG 3. Na jeho místo nastoupil kapitán Ignaz Prestele, který na východní frontě velel 2./JG 53 a připsal si zde třináctku sestřelů. I./JG 2 v prosinci odrážela britské bombardéry, které zde útočily na plavidla Kriegsmarine a prováděla zaminování oblasti. Ke konci prosince byla skupina přesunuta do Morlaix a v Brestu se usadila II./JG 2 spolu se štábním rojem. Byly to tedy tyto dvě jednotky, které odrazily poslední prosincový nálet na Brest. RAF při něm sice přišla o tři halifaxy, které sestřelil Erich Leie ze štábního roje, a tři spitfiry. Eskadra ovšem nahlásila jen jeden sestřel dosažený Fritzem Malym z 5./JG 2.

Leden 1942

byl ve znamení relativního klidu, což se odrazilo i ve statistikách, eskadra si připsala jen pět sestřelů a zaznamenala jediného zraněného, a to navíc vinou nehody.

Operace Cerberus/Donnerkeil

RAF se sice dosud nepodařilo zničit bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau, ale Němci se jednak obávali, že by se to dříve či později mohlo povést, jednak chtěli posílit svoji přítomnost v norských vodách. Rozhodli se proto přesunout obě plavidla i s těžkým křižníkem Prinz Eugen, který dorazil nedávno, do Wilhelmshavenu (Cerberus). Plavidla měla proplout kanálem La Manche. To vyžadovalo mimojiné silnou leteckou ochranu (Donnerkeil) a tu měla poskytnout i JG 2 ve spolupráci s JG 1 a JG 26. Na JG 2 připadl nejzápadnější sektor od Brestu po Pas de Calais. Křižníky se spolu s doprovodnými plavidly vydaly na cestu 11. února ve 23:00. U Cherbourgu se k nim přidala doprovodná letadla JG 2, která jim měla poskytnout denní leteckou ochranu. Piloti měli rozkazy letět v nízké výšce a udržovat rádiový klid, aby nebyly odhaleni britskými radary. Ve vlnách po šestnácti strojích se střídali v půlhodinových patrolách nad plavidly, kterým do karet hrál i déšť a sněhové přeháňky. Britové se objevili až u Mysu Šedý Nos. Jednalo se o šest palubních letounů Fairey Swordfish z 825. perutě námořního letectva s doprovodem deseti spitfirů. Britští piloti si pro přílet bohužel vybrali tu nejnevhodnější chvíli. Byla to totiž doba, kdy si ochranu lodí předávaly messerschmitty JG 2 a focke-wulfy JG 26. Když k tomu připočteme palubní protiletecká děla, neměli Britové nejmenší šanci a jejich stroje šly během několika minut k zemi. Piloti JG 2 si v rámci této operace připsali na konto sestřelené spitfiry, swordfishe, whirlwindy a hampdeny. Byl to další úspěch Luftwaffe, který jakoby měl změnit směr vývoje letecké války nad západní Evropu, kde postupně začaly klesat počty úspěchů JG 2 a naopak růst její ztráty.

Stíhací bombardéry

To dobře ilustruje ta skutečnost, že na rozdíl od předchozího roku hojného na udělená vyznamenání, obdrželi v roce 1942 rytířský kříž jen dva piloti JG 2. Ani v jednom případě se navíc nejednalo o klasické stíhače, ale o velitele stíhací bombardovací letky, z toho v jednom případě šlo o udělení in memoriam. Počátky této letky můžeme vysledovat v již zmíněných misích 1., 6. a 7. letky, které podnikaly s upravenými stroji stíhací bombardovací údery. V listopadu 1941 byla pro tyto účely vytvořena specializovaná 13. letka, jež byla v dubnu 1942 přejmenována na 10. letku. V jejím čele stál kapitán Frank Liesendahl, který předtím vedl 6./JG 2. Piloti již nepodnikaly akce v podobě přiblížení ve velké výšce, útok a poté rychlý odlet pryč. Nyní naopak operovali v nízkých výškách a systematičtěji útočili na plavidla v Kanálu a různé objekty na pobřeží jižní Anglie. Byli v tom celkem úspěšní a jen během tří měsíců na přelomu jara a léta potopili dvacet plavidel o výtlaku více jak 60 tisíc tun, ale v porovnání s nálety a údery RAF a USAAF to bylo v zásadě zanedbatelné.

Přezbrojení na Focke-Wulf 190

Aby byl zvýšen bojový potenciál eskadry, byla postupně přezbrojena na stroje Focke-Wulf Fw 190. Proces začal na počátku března, kdy I. skupina vyslala na letiště Le Bourget přezbrojovací oddíl. Zavádění nového stroje se neobešlo bez nehod. Během jedné z nich zahynul Fritz Maly, ale to nic nezměnilo na rozhodnutí o změně letadel a celý proces byl ukončen během května.

Štábní roj

Výjimkou byl štábní roj, kterému bylo umožněno ponechat si své friedrichy. Jelikož Oesau dostal po stém sestřelu zákaz bojových letů, vedl roj pobočník eskadry Erich Leie. Technickým důstojníkem byl Rudolf Pflanz. K nim přibyli dva noví piloti, šikovatelé Fritz Stritzel a Josef Bigge. Na konci roku 1941 byl roj rozšířen na šest pilotů, nováčky byli poručík Fritz Edelmann a vrchní šikovatel Carl. Oesau si nicméně vykládal zákaz letů celkem volně. Když nad Beaumontem-le-Roger 17. dubna proletěla formace Lancasterů RAF, jejímž cílem byla aušpurská továrna na dieslové motory firmy MAN, vzlétl se svým letadlem a vydal se za nimi. To samé učinilo i několik pilotů II./JG 2. Výsledkem byl sestřel čtyř britských strojů ze stavu 44. perutě. Skóre eskadry se vyšplhalo na 1 001 sestřelů, přičemž Oesau si zapsal sestřel číslo 101. Nadřízeným jako výmluvu pro neuposlechnutí zákazu sdělil, že byl na běžném zkušebním letu, když jej náhle zaskočila nepřátelská formace a on se pouze bránil. Vzhledem k tomu, že šlo o bombardéry šlo o na první pohled kuriózní výmluvu, avšak nebyla až tak výjimečná. Z tisícovky sestřelů připadalo na štábní roj 113, I. skupinu 346, na II. skupinu 267, na III. skupinu 258 a na doplňovací letku/skupinu 16 sestřelů. Vzhledem k počtu pilotů, měla JG 2 celkem výkonný štábní roj. Ale situace se měla brzy změnit. V květnu totiž došlo k několika změnám. Hned na počátku měsíce opustil eskadru velitel II. skupiny Karl-Heinz Greisert a na jeho místo nastoupil dosavadní velitel 5. letky Helmut Bolz. 4. května byl u Octeville sestřelen velitel I. skupiny Ignaz Prestele. Na jeho místo nastoupil pobočník esakdry Erich Leie, který do té doby působil ve štábním roji. Pro ten to byl začátek konce. Zatím nicméně létal v součinnosti s 1. letkou výškové mise. V půlce měsíce byla část 1. letky vyvedena z bojů a přezbrojena na nové Bf 109 G-1 s přetlakovou kabinou. Když bylo přezbrojení ukončena byla 1. letka přejmenována na 11. letku a oficiálně vedena jako výšková. Jejím velitelem se stal dosavadní technický důstojník esakdry a příslušník štábního roje Rudolf Pflanz. Mezitím se ze zbytků původní 1. letky zformovala nová 1. letka, která byla doplněna mimo jiné i piloty ze štábního roje, který byl tímto zrušen.

Dočasná nadvláda

Přezbrojení na stroje Bf 109 G a Fw 190 přineslo pilotům esakdry výhodu lepšího vybavení ve srovnání s britskými protivníky. Ti ji zacelili až s nástupem Spitfiru IX. Do té doby si mohli piloti JG 2 zase na chvíli připadat jako vládci nebes. A projevilo se to i ve sattistikách. Například od 30. května do 4. června si piloti eskadry připsali padesátku vzdušných vítězství. Na druhou stranu přinesl červenec smrt dvěma velitelům letek. 17. července zahynul velitel 10. letky (stíhací bombardovací) Frank Liesendahl, když se mu během náletu proti lodi v brixhamském přístavu stala osudnou palba z protiletadlových děl. A posledního červencového dne zahynul velitel výše zmíněné 11. letky Rudolf Pflanz.

Dieppe (1942)

Nejvýraznější událostí měsíce srpna bylo neúspěšné kanadské vylodění u Dieppe. JG 2 se zúčastnila zuřivých leteckých souborů nad oblastí, během nichž RAF ztratila zhruba 100 letadel. Piloti JG 2 si připsali 59 jistých a 7 pravděpodobných sestřelů. Nejúspěšněji si vedl Josef Wurmheller, který, ač měl nohu v sádře, dokázal sestřelit sedm letadel. Za tento výkon obdržel dubové ratolesti a povýšení na poručíka. Stíhací bombardovací letce se podařilo zničit dva výsadkové čluny a čtyři další poškodit. Vedle toho zasáhly dva torpédoborce, přičemž HMS Berkeley to schytal tak vážně, že musel být potopen. Nový velitel letky Fritz Schröter za to dostal rytířský kříž. Eskadra ale musela započítat i ztráty v podobě 11 zničených a 10 poškozených letadel. O osm pilotů esakdra přišla natrvalo, šest jich bylo zraněno.

USAAF SE PŘIDÁVÁ

Nálety americké 8. letecké armády

Takřka zapomenutou součástí spojenecké operace u Dieppe byl diverzní nálet amerických B-17 na letiště v Abbeville-Drucat. Jednalo se teprve o druhý nálet americké 8. letecké armády. Jednalo se o zárodek budoucí rozsáhlé americké denní bombardovací činnosti. Zatím se ale piloti 8. letecké armády odvažovali jen na cíle poblíž břehů kanálu La Manche v Beneluxu a severní Francii. Zde operovala JG 26, nicméně III./JG 2 přesunula na začátku září do Poix dvě své letky. Avšak trvalo ještě několik týdnů, než došlo k zintenzivnění amerických náletů. Zbylá letka III. skupiny, Stolleho 8./JG 2, byla přesunuta do Brestu. Křižníky zde již sice nekotvily, avšak základny v oblasti atlantského pobřeží mělo několik flotil ponorek. Ty na počátku a na konci svých misí pluly na hladině, a byly by tak snadným cílem Velitelství pobřežního letectva RAF. Stolleho piloti jim tedy měly poskytovat letecké krytí. Když si Němci zvykli na nový styl boje a zneškodnili několik beaufighterů, vyvstalo pro ně nové nebezpečí. Američtí piloti bombardérů se začali postupně odvažovat na delší a nebezpečnější mise. Mezi ně patřily i nálety na ponorkové základny na francouzském atlantském pobřeží, tedy v oblasti působnosti 8./JG 2.

Bombardéry americké 8. letecké armády

21. října se vydala k Lorientu formace složená ze strojů B-17 a B-24. Kvůli oblačnosti našla cíl jen 97. bombardovací skupina. Tři její stroje se již do Anglie nevrátily. Na druhou stranu 8./JG 2 ztratila nadporučíka Lüttera. Při náletu na Saint Nazaire z 9. listopadu ztratili Američané další B-17. 18. listopadu přišli během náletu na La Pallice o další stroj, avšak kulometčíci dokázali zničit dva německé focke-wulfy. V té době byla obrana oblasti zesílena, když se zbytek III. skupiny přesunul do Vannes-Meuconu. V čele skupiny již ale nestál Hans Han, který an počátku listopadu odletěl na východní frontu, aby převzal II./JG 54. V čele III./JG 2 ho nahradil Egon Mayer. Analyticky založený Mayer vyhodnotil, že nejlepší způsob, jak bojovat se čtyřmotorovými bombardéry, je útok zpředu. Brzy si to měl ověřit v praxi. 23. listopadu se k Saint Nazaire přihnala formace bombardérů B-17 a B-24. Většina kvůli oblačnosti nenašla cíl, povedlo se to jen devíti B-17. Když nalétaly na cíl, zaútočily proti nim Mayerovy focke-wulfy útočící ve trojicích. Podařilo se jim sestřelit čtyři stroje. Taktika ale ještě nebyla bez chyb, což se projevilo tím, že dva německé stroje byly poškozeny a jeden sestřelen. Taktika nicméně zaujala i generála Gallanda. Poté, co doznala drobné úpravy (stíhači měli i nadále útočit zepředu, avšak trochu z výšky), byla zavedena jako oficiálně doporučená. A byla celkem úspěšná. Asi nepřekvapí, že nejúspěšnější vykonavatelem byl samotný Mayer. 30. prosince vyslala 8. letecká armáda další formaci bombardérů nad Lorient. Tři B-17 se nevrátily. To samé ovšem nutno říci o jednom focke-wulfu.

Stíhací bombardéry JG 2

Posledního říjnového dne se vydaly stíhací bombardovací focke-wulfy JG 2 spolu s kolegy z JG 26 na odvetný úder proti Canterbury. Focke-wulfy se sice vrátily v pořádku, avšak jeden doprovodný stíhač byl sestřelen flakem nad pobřežím Kentu. Lednové operace 10. letky již tak úspěšné nebyly. Letka při nich ztratila několik focke-wulfů, které padly za oběť britským typhoonům. V březnu 1943 pak byla letka převedena do podřízenosti nově zřízené SKG 10.

Operace Torch

Spojenecké vylodění v severozápadní Africe v listopadu 1942 znepokojilo německé vrchní velení, které se obávalo, že bude brzy následovat vylodění v jižní Francii. Rozhodlo se proto okupovat vichystickou část Francii. Letecké krytí postupujícím pozemním jednotkám poskytla i I./JG 2, která postupovala po ose Dreux-Marseille. Jelikož se Spojenci v jižní Francii nevylodili a ani se k tomu zjevně nechystali, odletěla skupina z marseilleského Marignane v polovině ledna 1943 a vrátila se do Normandie. Velitel skupiny Erich Leie tehdy odešel na východní frontu, kde převzal I./JG 51. V čele I./JG 2 ho nahradil dosavadní velitel II./JG 2 Helmut Bolz. Jeho funkci převzal Adolf Dickfeld, který přiletěl od JG 52, u níž na východní frontě dosáhl 115 sestřelů.

Výlet II./JG 2 a 11./JG 2 na jih

Avšak ještě před těmito změnami se II. skupina v první polovině listopadu 1942 vydala na Sicílii a posléze do Tuniska. Zde měla pomoci zastavit spojenecký postup severní Afrikou. Pro tento účel byla dočasně podřízena JG 53. Průběh pozemních bojů její piloti sice výrazně neovlivnili, avšak dosáhli zde celé řady sestřelů. Za čtyři měsíce, kdy zde skupina působila, její piloti zničili zhruba 150 spojeneckých letadel. Při tom sami ztratili jen devět pilotů. Mezi nejúspěšnější stíhače v Africe patřili Kurt Bühligen a Erich Rudorffer. Ten například dokázal sestřelit šest strojů P-40 během sedmi minut. V půlce března se II skupina vrátila do Normandie. Do Tuniska odletěla i Meimbergova výšková letka. Na rozdíl od II./JG2 ale tato letka byla k JG 53 přivtělena na trvalo a do Normandie se již nevrátila.

Stále obtížnější Normandie

Piloti JG 2 měli od roku 1943 stále více práce. Nejenže museli bojovat s tradičním nepřítelem v nízkých a středních výškách v podobě taktického a stíhacího letectva RAF a USAAF, ale nyní stále častěji museli bojovat ve vysokých výškách proti amerických těžkým bombardérům. Eskadra sice neptřila mezi oficiální jednotky vykonávající leteckou obranu Říše proti bombardérům, ale vzhledek tomu, že celá řada bombardérů prolétala jejím územím, musela proti nim zasahovat. Nicméně piloti JG 2 vnímali jako čest, že nejsou zařazeni primárně k obraně Říše, ale že jsou frontovou jednotkou. Náročnost dvojí role se odrazila ve statistikách. V roce 1943 eskadra ztratila takřka 200 pilotů, včetně devíti velitelů letek. Nemluvě o další stovce zraněných. Mezi sestřelené velitele letek patřil i držitel rytířského kříže Horst Hannig z 2. letky, který na začátku roku dorazil z východní fronty od JG 54. 15. května prohrál souboj se spitfiry nad Rocquancourtem.

Změny u JG 2

Aby byla jednotka lépe připravena na svou novu funkci, byla I. a II. skupina částečně přezbrojena na letouny Bf 109, které na rozdíl od focke-wulfů neztrácely výkon ve velkých výškách. Tato nejednost ve výzbroji skupina se ale neukázala jako vhodná, a tak bylo rozhodnuto, že I. skupina bude mít jen focke-wulfy a II. skupina jen messerschmitty verze G. Staří mazáci JG 2 si i nadále připisovali úspěchy. Bruno Stolle dosáhl 29 sestřelů a obdržel rytířský kříž, Egon Mayer dosáhl 63 sestřelů a dostal dubové ratolesti. V květnu vystřídl v čele I. skupiny Helmuta Bolze držitel rytířského kříže Erich Hohagen, který dorazil z východní fronty od JG 51. K 1. červenci se měl Walter Oesau stát velitelem Stíhacího velitelství Bretaň. Na rozloučeno nechal přichystat na 28. června oslavu svých třicátých narozenin. Právě toho večera se ale nad letiště v Beaumont-leRoger přihnala formace třiačtyřiceti bombardérů B-17, které chtěly letiště vyřadit z činnosti. To se sice nepodařilo, přesto došlo k velkým škodám. Zabito bylo devatenáct příslušníků pozemního personálů a Josef Höllerer ze štábu eskadry. Když odešel Oesau do štábní funkce, nahradil ho v čele esakdry Egon Mayer. Novým velitelem III. skupiny se vzápětí stal Bruno Stolle. K další změně došlo v srpnu, když Erich Rudorffer odešel na východní frontu převzít II./JG 54. V čele II./JG 2 stanul Kurt Bühligen. V té době dorazily na bojiště americké stroje P-47 Thunderbolt, které se ukázaly být nebezpečným protivníkem.

Nálety na základny JG 2

15. srpna podniklo více jak 80 bombardérů B-17 nálet na základnu II./JG 2 ve Vitry-en-Artois. Tři piloty II. skupiny sestřelil stíhací doprovod, na zemi pak zahynulo dalších pět osob, osm bylo zraněno. Následujícího dne se přihnala další formace na Le Bourget a Poix. JG 2 toho dne utrpěla nejtěžší ztráty v rámci roku 1943. Devět pilotů zahynulo, dalších šest bylo zraněno. Jednou z obětí byl velitel 1./JG 2 nadporučík Ferdinand Müller. Do konce měsíce eskadra ztratila dva další velitele letek a na počátku září byl smrtelně zraněn třetí.

Nálet na Stuttgart

Nálet bombardérů americké 8. letecké armády na Stuttgart z 6. září byl jedním velkým neúspěchem. Po celou cestu na její Pevnosti, jejichž formace roztrhala oblačnost, útočili stíhači a flaky. Nálet stál Američany 45 strojů, tři z nich si připsal Egon Mayer. Jenže tyto úspěchy se neměly příliš často opakovat, spíše naopak. 16. září byl nucen nouzově přistát velitel I./JG 2 Erich Hohagen. Jeho útok na šestici bombardérů u Rennes ho stál nepříjemné zranění. 23. září ztratila eskadra dvanáct pilotů, mezi nimiž byl i Josef Wurmheller, kterého zasáhla střepina během nouzového přistání ve Vannes.

Reorganizace

Eskadra, stejně jako mnoho dalších, v té době prošla reorganizací, během níž byl počet letek ve skupinách zvýšen ze tří na čtyři. Tím měla být posílena bojová hodnota jednotlivých eskader. V případě JG 2 došlo ke vzniku jedné nové letky (10./JG 2), ostatní již víceméně existovaly. Došlo také k přečíslování. Viz

1. letka - zůstala

2. letka - zůstala

3. letka - zůstala

4. letka - dříve 11. letka

5. letka - zůstala

6. letka - zůstala

7. letka - dříve 4. letka

8. letka - dříve 12. letka

9. letka - zůstala

10. letka - nová

11. letka - dříve 7. letka

12. letka - dříve 8. letka

NORMANDIE

Obecně

Reorganizace z konce roku 1943 měla zvýšit bojovou sílu eskadry. To se sice stalo, ač to nebylo zase tak zásadní, jenže Spojenci na přelomu roku vytáhly docela zásadní trumf. Na bojiště dorazil dálkový doprovodný stíhač P-51 B Mustang, který mohl doprovázet těžké bombardéry po celou dobu jejich letu. Britové k tomu navíc přidali novější verze spitfirů, takže situace německých stíhačů byla přes všechny snahy stále svízelnější. Spojenci nyní disponovali převahou nejen co do počtu, nýbrž i co do kvality. A pro JG 2 měli Spojenci přichystáno ještě jedno překvapení. V jí bráněné oblasti mělo dojít k invazi, takže tento prostor byl jedním z těch, do kterého byl soustředěn zvýšený tlak v rámci příprav na samotné vylodění. V lednu 1944 sice počet sestřelů eskadry dosáhl čísla 2 000, avšak i tempo ztrát se citelně zrychlilo. V lednu jednotka přišla o devatenáct pilotů, včetně tří velitelů letek a pobočníka eskadry Fritze Edelmanna, který tuto funkci převzal v květnu 1942 od Ericha Leie.

Itálie (1944)

Situace se pro Německo nevyvíjela dobře ani na ostatních frontách, Itálii nevyjímaje. Spojenci zde postupovali sice výrazně pomaleji, než očekávali, avšak další a další italské letiště přecházela pod spojeneckou kontrolu, což ohrožovalo stále větší oblast německých držav v jižní Evropě. Jedním z protiopatření byl přesun Hohagenovy I./JG 2 do jihofrancouzského Aix-en-Provence, k němuž došlo ke konci ledna 1944. Situace zde nebyla o nic klidnější než v Normandii. Hned 27. ledna ztratila 2. letka dva stroje, neboť 15. letecká armáda zrovna prováděla útoky na německé letiště v jižní Francii. Jeden pilot prohrál souboj s letadel B-17 nad Aix, druhý podlehl spitfirům nad Toulonem. Spojenci si od náletů slibovali narušení zuřivých německých úderů proti předmostí u Anzia.

I. skupina se po krátké době přesunula na základny ve střední Itálii - do Canina, Castiglione a Diabola. Její messerschmitty a focke-wulfy byly ihned nasazeny do oblastí Anzia a Nettuna. Dobře si zde vedl velitel 1./JG 2 Siegfried Lemke, jenže Spojenecká vzdušná převaha se odrazila ve vysokém počtu německých ztrát. Například 3. března vyslala 15. letecká armáda formaci osmdesáti bombardérů B-24 se silným stíhacím doprovodem na nálet, jehož cílem byla německá letiště ve Viterbu a Caninu. Thunderbolty si během této operaci připsali sedm úspěchů, včetně dvou focke-wulfů a jednoho messerschmitta od I./JG 2. Na začátku dubna 1944 se I. skupina z Itálie stáhla, avšak ani to se neobešlo beze ztrát. Když 4. letka letěla zpět do Aix, dostalo se jejích osm Gustavů nad Grossetem do souboje s více jak dvacítkou spojeneckých stíhaček. Podařilo se jim sice sestřelit jeden mustang, avšak jeden německý stíhač musel vyskočit na padáku a další byl nucen nouzově přistát. V Aix skupina strávila celkem klidný duben a na počátku května se vrátila do Creil.

Smrt Egona Mayera a Kurta Ubbena

Mezitím se situace v oblasti kanálu La Manche výrazně zhoršila. Od počátku roku například eskadra ztratila dva velitele. Nejprve 2. března 1944 zahynul Egon Mayer, když vedl formaci čtrnácti focke-wulfů složenou ze strojů štábního roje a III. skupiny proti skupině bombardérů B-17 v oblasti u Sedanu. Nevšiml si při tom třicítky thunderboltů, která číhala nad nimi. Spojenci se do Němců ihned pustili a okamžitě sestřelili dva stroje. V následném souboji pak šly k zemi další čtyři stroje. Jedním z nich byl i ten Mayerův, který se zřítil poblíž Montmédy. Tak skončil přední expert Luftwaffe na boj proti čtyřmotorovým bombardérům. V den své smrti obdržel meče. Mayera v čele JG 2 nahradil Kurt Ubben, dosavadní velitel III./JG 77 a držitel dubových ratolestí se 110 dosaženými sestřely. V čele esakdry ale nevydržel moc dlouho. 27. dubna se u Remeše dostal do podobné situace jako před ním Mayer. Podařilo se mu sice vyskočit, avšak padák selhal. Kurt Ubben se tak stal čtvrtým velitelem JG 2, který zahynul v boji. To byl mezi německými stíhacími eskadrami rekord. Ubbena nahradil ve čele JG 2 Kurt Bühligen, dosavadní velitel II./JG 2, držitel ratolestí a 96 sestřelů. II. skupinu po něm převzal Georg Schröder. Ztráty se ale netýkaly jen velitelů eskadry, ale i nižších stupňů. Jen v únoru 1944 eskadra odepsala 26 mrtvých či ztracených pilotů. Vedle nich jí oslabilo ještě 15 zraněných. Jedním z nich byl i Herbert Huppertz, který se ale brzy zotavil a v březnu převzal III. skupinu, když byl Bruno Stolle převelen ke Střelecké škole. V březnu eskadra přišla o tři velitele letek, v dubnu o dalšího. Na rozdíl od pilotů, kteří nad Německem létali mise ve vysokých výškách při obraně Říše, představoval pro piloty JG 2 na západní frontě větší nebezpečí P-47 Thunderbolt než P-51 Mustang. Z předinvazního období byl pro JG 2 nejhorší 30. duben, kdy ztratila 13 pilotů. V květnu odepsala další dva velitele letek. Jeden z nich se stal obětí britských strojů Hawker Typhoon.

Květnová redislokace

Ačkoliv je to z dnešního pohledu podivné, opustila JG 2 ke konci května a na začátku června oblast kanálu La Manche. Důvody nejsou zcela zřejmé. Buďto bylo potřeba uklidit eskadru do relativního bezpečí, neboť počet letuschopných strojů klesl na méně než třetinu plné síly, nebo to bylo preventivní opatření kvůli nejistotě ohledně skutečného místa vylodění. Každopádně III. skupina se přesunula z Cormeilles do Fontenay le Comte, II. skupina opustila Creil a odjela do Německa, kde se měla přezbrojit na novější verzi Gustavů. Nakonec i I. skupina se přesunula z 3. června z Cormeilles do oblasti okolo Nancy.

Den D

Nicméně, když došlo k vylodění na normandských plážích, přilétaly postupně stroje I. a III. skupiny do Creil, odkud se vydávaly nad oblast vylodění, aby zde útočily na plavidla, ostřelovaly nepřátelské pozemní jednotky či sváděly souboje se spojeneckými letci. Piloti využívali i záložní letiště v blízkém Senlis. Eskadře se 6. června podařilo sestřelit 18 spojeneckých stíhačů. Velitel eskadry Kurt Bühligen dosáhl svého 99. sestřelu, avšak nejúspěšnějším stíhačem dne byl velitel III./JG 2 Herbert Huppertz, který sestřelil dva typhoony a dva mustangy. Ty patřily do skupiny dvanácti strojů, které postřelovaly německý konvoj a nevšimli si osmičky focke-wulfů vedené Huppertzem. Osm z nich za svou nepozornost zaplatilo. Co se týče ztrát, přišla eskadra o dva stroje. Jeden se zřítil po cestě z Nancy do Creil, dalšího sestřelil vlastní flak jižně od Rouenu. Dělostřelci si ho zřejmě spletli s britským typhoonem.

Den D+1

I následujícího dne přišla eskadra o dva stroje. Jeden pilot 10./JG 2 se přiblížil příliš blízko k Rouenu, kde měl zřejmě opět službu horlivý protiletadlový dělostřelec. Poručík Wolfgang Fischer letěl ve formaci, která měla zaútočit na lodě u pláže Gold a na obsazené stanoviště radaru Würzburg na Pointe du Hoc. Při útoku na výsadkovou loď s tanky se dostal do husté palby palubních protiletadlových děl, jeho stroj dostal zásah a on vyskočil na padáku. Vítr ho zanesl až nad pevninu, kde přistál v minovém poli, z něhož ho vyvedli britští vojáci rovnou do zajetí. Na druhou stranu eskadra toho dne ohlásila 10 sestřelených nepřátelských stíhaček. Tři z nich si připsal Siegfried Lemke, Josef Wurmheller si připsal 98. sestřel v podobě britského typhoonu. Ale hvězdou dne se stal velitel eskadry Bühligen, jenž dosáhl svého 100. sestřelu, když večer vyhrál nad thunderboltem.

Následující dny

V následujících dnech se ale začala opět projevovat spojenecká vzdušná převaha, a tak začaly stoupat počty ztrát. Mezi oběti patřili především nováčci, kteří procházeli stále improvizovanějším výcvikem a nemálo z nich nepřežilo první bojový vzlet. Smrt si ale vybírala i mezi zkušenými piloty. Do konce června eskadra odepsala zhruba 70 pilotů, mezi nimiž bylo i osm velitelů letek a dva velitelé skupiny. Hupperz byl sestřelen 8. června nad Caen. V čele III./JG 2 ho nahradil Wurmheller. Tomu se podařilo sestřelit 12. června dva thunderbolty, čímž zvýšil počet sestřelů na 101. Poté přidal ještě jeden sestřel, avšak 22. června prohrál v souboji s kanadským spitfirem. V čele III./JG 2 ho nahradil Siegfried Lemke, dosavadní velitel 1./JG 2, čerstvý držitel rytířského kříže se 47 sestřely. Mezitím se do Normandie vrátila II. skupina, která přiletěla z Kolína nad Rýnem do Baronu, záložního letiště jihovýchodně od Creil. Po několika dnech vyrazili její piloti do akce, aby ihned ztratili šest strojů. Dva se srazily při vzletu, ostatní padly za oběť thunderboltům a flakům. Obdobně si skupina vedla i při další akci o tři dni později, kdy opět ztratila dva stroje při vzletu, navíc mezi těmito dvěma akcemi nezvládl jeden stroj pro změnu přistání. Záložní letiště sice poskytovala relativní bezpečí, avšak pro nezkušené nováčky skýtala řadu rizik. Ani ve vzduchu nebylo o mnoho bezpečněji, ba právě naopak. Na přelomu června a července zaznamenávala eskadra až dvanáct ztrát za den. Například II. skupina přiletěla s více jak 50 stroji a po dvanácti dnech měla letuschopných jen 17. I. skupina jich měla jen pět a třetí skupina osm. Eskadra byla takřka vybita. 11. července předal Hohagen poslední focke-wulfy Lemkeho skupině a přesunul se s tou svou do šlesvického Husumu, kde měla být doplněna a přezbrojena. Dvě zbylé skupiny pokračovaly v boji. Během následujícího měsíce dokázaly sestřelit 16 strojů, avšak samy ztratily třikrát tolik. Jednou z obětí byl i Ruthard von Richthofen, vzdálený příbuzný známého Rudého barona.

Návrat I. skupiny

13. srpna se do Normandie vrátila Hohagenova I. skupina. Na výsledku operace to ale nemohlo nic změnit. Její čerstvé posily spojenečtí piloti rychle proměnili na čerstvé ztráty. Během následujících dvou týdnů ztratila skupina dvacet pilotů. 14. srpna byla skupina nasazena poprvé. Podařilo se jí sice sestřelit tři thunderbolty a jeden lightning, avšak ztratila šest pilotů. Skutečnost, že velitel eskadry ve stejný obdržel meče za 104 sestřelů nemohla nic změnit na chmurné náladě u JG 2, která byla na pokraji kolapsu.

ÚSTUP DO NĚMECKA

Přesun k Frankfurtu

23. srpna se posledních sedm pilotů Lemkeho III./JG 2 stáhlo do Německa, kde měla být skupina doplněna. 25. srpna jí následoval zbytek JG 2. Eskadra nyní operovala ze skupiny letišť severně od Frankfurtu nad Mohanem. Skoro se dá říci, že se vrátila do místa, z něhož vyrazila na svou válečnou pouť. II. skupina vyrazila přes Eschborn, kde obdržela posily a poté dorazila do Niddy, kde byl dislokován i štáb eskadry. I. skupina dorazila na počátku září do Merzhausenu. Pro piloty stažení zpět na německé území nepřineslo čas na odpočinek. Spojenecký letecký nápor nepolevoval. Již 9. září eskadra ztratila osm focke-wulfů ve střetu s nepřátelským uskupením, v němž hlavní roli hrály thunderbolty. O tři dny později JG 2 odepsala další osmičku focke-wulfů, které tentokrát narazily na více jak padesátku mustangů v okolí Wiesbadenu. 28. září došlo ke změně v čele I./JG 2. Kapitán Erich Hohagen utrpěl při nouzovém přistání vážná zranění hlavy a velení skupiny převzal kapitán Walter Matoni, dosavadní velitel 5./JG 26. V polovině října přiletěla z Königsbergu in der Neumark kompletně přezbrojená III. skupina a usadila se v Altenstadtu. Eskadra tak byla opět pohromadě

Organizační změny

K 28. září byla Letecká armáda 3 přejmenována na Velitelství letectva Západ, přičemž JG 2 zůstala i nadále v jeho podřízenosti. Teoreticky tedy zůstávala západní frontovou jednotkou, na což byli u eskadry pyšní. Nicméně ve skutečnosti operovali ve stejné roli jako ostatní stíhací jednotky podřízené Letecké armádě Říše, která měla na starost obranu německého území. Ostatně i JG 2 byla přidělena barevná kombinace pruhů, které měly být naneseny na zadní část trupu a pomoci protiletadlovému dělostřelectvu pro rozeznávání vlastních letadel od nepřátelských. Eskadra obdržela kombinace žlutá-bílá-žlutá.

Posilování

Ačkoliv eskadra nemohla pomýšlet na nějaký větší odpočinek, byly nyní ztráty menší než při intenzivních bojích v Normandii. Během listopadu dokonce vzrostl počet letuschopných strojů ze 78 na 91. Stalo se tak především díky skutečnosti, že eskadra uskutečnila mnohem méně vzletů. To mělo dvě příčiny. Jednak šlo o záměrné šetření sil na velký úder proti americkým těžkým bombardérům, jednak o nutnost v důsledku nedostatku paliva. Eskadra také obdržela nové stroje. Jednalo se o letouny Bf 109 K a Fw 190 D-9. Méně nadšení u pilotů vyvolala dodávka podvěsů na bomby. To znamenalo, že plánovaný koncentrovaný úder proti bombardérům byl odložen ve prospěch jiné operace.

Bitva v Ardenách

Hitler se rozhodl pokusit znovu štěstěnu v Ardenách a 16. prosince vyrazily německé tanky vstříc Antverpám s cílem rozdělit spojenecké síly vedví. Piloti JG 2 měli tento útok podpořit ze vzduchu. Špatné počasí sice zabránilo letům těžších strojů, ale taktické letectvo obou stran vzlétlo. Druhého dne ofenzívy vyrazily focke-wulfy III. skupiny provést úder na postavení amerického dělostřelectva západně od Monschau, přičemž je kryly messerschmitty II. skupiny. Ta během akce odepsala čtyři stroje, které sestřelili piloti thuderboltů. Stejného dne ztratila I. skupina v podobné operaci několik focke-wulfů, opět po srážce se stroji P-47. I následujícího dne zaznamenala eskadra ztráty, tři stroje sestřelili opět piloti thudů. O pět dní později se zlepšilo počasí a Spojenci do vzduchu vyslali své bombardéry. Americká 9. letecká armáda vyslala šedesátku středních bombardérů B-26 nad západní břeh Rýna s úkolem útočit na železniční infrastrukturu. Překazit jim to chtěla formace letounů JG 2 ve spolupráci se stroji JG 3 a JG 11. Podařilo se jim sice zničit šestnáct bombardérů, ale jen JG 2 zaznamenala deset ztracených stíhaček, které padly za oběť stíhacímu doprovodu marauderů. Když se 24. prosince vyjasnila obloha nad západní Evropu, vyslali Spojenci do vzduchu všechny letuschopné těžké bombardéry, aby pomohly odlehčit těžce zkoušeným pozemním jednotkám. Mezi cíle nejvyšší důležitosti patřila i letiště Luftwaffe. Nad ta patřící JG 2 se přihnalo více jak čtyři sta bombardérů B-17. Eskadra byla v tu chvíli nasazena nad Bastogne, takže se na nich nacházely pouhé dva stroje, jeden v Niddě a druhý v Merzhausenu. Oba piloti se sice pokusili o obranu letišť, ale byli rychle sestřeleni doprovodnými stíhači P-51.

Operace Bodenplatte

Nyní, kdy bylo po krachu bitvy v Ardenách zcela jasné, že Německo válku prohrálo, dostal inspektor stíhacího letectva Adolf Galland povolení k uskutečnění dlouho plánovaného velkého úderu. Vrchní velení ale rozhodlo, že nepůjde o hromadný vzdušný útok proti bombardérům 8. letecké armády, nýbrž o nálet na základny taktického letectva v Beneluxu a Francii. Stíhací eskadře 2 bylo jako cíl přiděleno letiště v belgickém Sint-Truiden. 1. ledna 1945 kolem osmé hodiny ranní tedy piloti eskadry vzlétli a začali se formovat, aby posléze nabraly směr k cíli. Již krátce po vzletu ale začal jeden stroj 11./JG 2 hořet a zřítil se ještě na pravém břehu Rýna. Byla to první oběť toho dne. Další přišly poté, co stroje eskadry u Cách přeletěly frontu. K cíli zbývalo ještě šedesát kilometrů a spojenecké protiletadlové dělostřelectvo dělalo vše, co mohlo, aby jim tu cestu maximálně znepříjemnilo. Flakům se podařilo sestřelit tucet strojů, včetně letadla patřícího veliteli II./JG 2 Georgu Schröderovi. Po příletu k letišti se piloti snažili postřelovat americké stroje P-47 parkující na stojánkách, ale palbu na ně přitom spustily všechny zde se nacházející dělostřelecké hlavně. Když se eskadra vydala na cestu zpět, měla již o čtvrtinu pilotů méně a to jí čekala ještě strastiplná cesta zpět. Další ztráty v řadách pilotů JG 2 si opět vyžádala střelba z amerických flaků, k nimž se přidali američtí stíhači. Celá operace byla pro eskadru jedním velkým fiaskem. Podařilo se jí zničit méěn jak tucet thunderboltů, avšak současně přijít o třiatřicet pilotů, nepočítaje v to další čtyři zranění. Bojový potenciál eskadry během jediného dne klesl o takřka 40 procent. Tuto ránu se již JG 2 nepodařilo zacelit. Dorazilo sice několik nováčků a eskadra byla kompletně přezbrojena na stroje Fw 190 D-9, ale to nemohlo na neutěšené situaci u eskadry nic změnit.

14. leden 1945

Další operace se eskadra zúčastnila až 14. ledna 1945. Jednalo se o poslední velký střet mezi Luftwaffe a 8. leteckou armádou. Němci při ní ztratili 139 stíhaček, což v podstatě znamenalo konec operací německého stíhacího letectva na Západě. JG 2 ztratila pouze čtyři stroje. Což byl ale především důsledek toho, že do bojů nasadila relativně málo strojů.

Změny z počátku roku

Georga Schrödera, který byl sestřelen během operace Bodenplatte a padl do zajetí, nahradil v čele II./JG 2 Walter Matoni. I./JG 2 pak převzal kapitán Fritz Karch. Jenže Matoni se v únoru těžce zranil během nouzového přistání a Karch převzal II./JG 2, přiřemž v čele I./JG 2 ho nahradil kapitán Franz Hrdlicka. Ten měl na svém kontě již 44 sestřelů a v čele I. skupiny přidal nejméně jeden další a 23. března obdržel dubové ratolesti. Dva dny poté byl sestřelen poblíž Frankfurtu. Eskadra během února a března utrpěla ještě několik dalších ztrát při útocích na stroje 8. a 9. letecké armády. Zúčastnila se dokonce náletu na most u Remagenu.

Konec eskadry

Na začátku dubna byla eskadra převedena do podřízenosti Letecké armády Říše a poté se přesunula přes Bavorsko do Protektorátu Čechy a Morava. V Bavorsku zřejmě došlo k rozpuštění III. skupiny, ačkoliv podle některých zdrojů byla Lemkeho skupina nasazena v severním Německu. Každopádně eskadra se přesunula do prostoru Čech a přešla do podřízenosti IX. leteckého sboru (S), který byl součástí Velitelství letectva VIII. Sbor nyní sestával pouze ze štábu a III. skupiny JG 7, která operovala na proudových strojích Me 262 z letiště z ruzyňského letiště v Praze. Štáb JG 2 a II./JG 2 byly dislokovány v Chebu, zatímco I./JG 2 v Karlových Varech. Jejich úkolem byla právě ochrana letiště v Ruzyni. Nicméně válka měla trvat již jen několik posledních dní. Velitel eskadry Bühligen obdržel rozkaz rozpustit štáb a I. skupiny a s II. skupinou se přesunout do Prahy. Vidina sovětského zajetí piloty evidentně nelákala, a tak zbytky eskadry nezamířily na východ ku Praze, nýbrž na západ do Bavorska. Zde na jednom poli u Strabingu piloti zapálili poslední tucet focke-wulfů a vešly do zajetí jednotek Pattonovy 3. armády. Tak skončila historie Stíhací eskadry 2.

1941

       Koncem roku 1941 uvažovala Luftwaffe o obnovení bombardování Velké Británie a příbřežní lodní dopravy. Bylo stanoveno, že z každé stíhací jednotky bojující proti Velké Británii, bude vyčleněna jedna Staffel, určená k provádění bombardovacích útoků typu „udeř a uteč“. V rámci JG 2 v této roli působila 10.(Jabo) Staffel. Pod velením Oblt. Franka Liesendahla během čtyř měsíců potopila 20 lodí s celkovým výtlakem 630 000 BRT. 

Letadla

Messerschmitt Bf 109 E-4. Pilot Major Helmut Wick, Stab/JG 2, Beaumont-le-Roger/Francie, 9. listopad 1940.

Messerschmitt Bf 109 E-4. Pilot Major Helmut Wick, Stab/JG 2, Cherburg/Francie, 28. listopad 1940.

Focke Wulf Fw 190 A-3 W.Nr.5347. Pilot Leutnant Hubert von Greim. Stab/JG 2, Beaumont-le-Roger/Francie, září1942.

Focke Wulf Fw 190 A-5. Pilot Oberstleutnant Walter Oesau, Stab/JG 2, Beaumont-le-Roger/Francie, červen 1943.

Focke Wulf Fw 190 D-9 W.Nr.210119. Pilot neznámý, Stab/JG 2, Nidda/Německo, 1945.

Messerschmitt Bf 109 E-4. Pilot Hauptmann Helmut Wick, Gruppenkommandeur I./JG 2, Mardyck/Belgie, 6. říjen 1940.

Focke Wulf Fw 190 A-4. Pilot Leutnant Horst Hannig, 2./JG 2, Trocqueville/Francie, květen 1943.

Messerschmitt Bf 109 E-3 W.Nr.1588. Pilot Oberfeldwebel Franz Jänisch, 3./JG 2, Beaumont-le-Roger/Francie, srpen 1940.

Messerschmitt Bf 109 G-6. Pilot Leutnant Paul Müngersdorff, Stab II/JG 2, Creil/Francie, říjen 1943.

Focke Wulf Fw 190 D-9 W.Nr.211040. Pilot neznámý, II./JG 2, Babenhausen/Německo, 1945.

Focke Wulf Fw 190 A-4. Pilot Leutnant Kurt Bühligen, 4./JG 2, Kairouan/Tunisko, únor 1943.

Focke Wulf Fw 190 D-9 W.Nr.210194. Pilot Feldwebel Werner Hohenberg, 4./JG 2, Marzhausen/Německo, 1. leden 1945.

Messerschmitt Bf 109 G-6. Pilot Unteroffizier Willibald Reimer, 6./JG 2,  Creil/Francie, 3. leden 1944.

Messerschmitt Bf 109 F-4. Pilot Hauptmann Hans Hahn, Stab III./JG 2, Caen/Francie, 19. listopad 1941.

Focke Wulf Fw 190 A-2 W.Nr.2194. Pilot neznámý, 7./JG 2, Théville/Francie, 6. červen 1942.

Focke Wulf Fw 190 A-2. Pilot Oberleutnant Egon Mayer, 7./JG 2, Beaumont-le-Roger/Francie, červen 1942.

Messerschmitt Bf 109 E-4. Pilot Oberleutnant Werner Machold, 9./JG 2, Francie, září 1940.

Messerschmitt Bf 109 F-2. Pilot Oberleutnant Carl-Hans Röders, 9./JG 2, Liegenscourt/Francie, 23. červen 1941.

Focke Wulf Fw 190 D-9 W.Nr.600534. Pilot neznámý, 9./JG 2,  Etttinghausen/Německo, březen 1945.

Focke Wulf Fw 190 A-3/U3. Pilot neznámý, 10.(Jabo)/JG 2, Beaumont-le-Roger/Francie, květen 1942.

Focke Wulf Fw 190 D-9 W.Nr.400271. Pilot neznámý, 10./JG 2, Ettinghausen/Německo, jaro 1945.

Focke Wulf Fw 190 D-9. Pilot neznámý, 10./JG 2, Ettinghausen/Německo, březen 1945.